Září 2010

kapitola pátá- Nový žák 2/???

26. září 2010 v 14:26 | Peťula |  Tajemná minulost- Ztracený
...Odrážela jsem rány a začala se stahovat taky. Většina už tam byla, jenže na mě zaútočily čtyři Hermooni a nasměrovaly mě na hradby. Pomalu, s odrážením útoků jsem vycházela nahoru.


"Karo! Né!!! Jdu tam!" Řekl Nef a pokoušel se dostat ven z obklopení v koutě. Nepodařilo se mu to.
Bojovala jsem, už nahoře na hradbách. Couvala jsem dozadu. Udělala výpad a probodla jednoho z Hermoonů. Uskočila jsem zpět, ale zamotala se mi hlava ze ztráty krve a vrazila jsem zádama na hradby. Přepadla jsem.

Stihla jsem se chytit. Jenže jen jednou rukou se moc dlouho člověk neudrží. Hermoon vyskočil na hradby a chystal se mě seknout do ruky.
Věděla jsem, že tohle je konec. Nemam šanci. Asi pět metrů pode mnou byly kameny a pak stráň. Takže ani pád nemůžu přežít. Je konec.
Hermoon se hnusně zasmál a napřáhl se k úderu. Rozmách se. Zavřela jsem oči. Skrz víčka mi pronikalo červánkové světlo. A pak stín.
Otevřela jsem oči a hledala Hermoona. Nebyl tam. Slyšela jsem hluk, ale nic jsem neviděla. Už se neudržím. Šíleně mě bolely obě ruce. Jedna z toho, že byla probodnutá a druhá z zoho, že jsem se jí držela hradeb. Už jsem se neudržela. Prsty mi vypověděli službu. Takže zemřu tím, že se rozmáznu o kameny. Taky dobrý. A ani nikomu nepomůžu.
Prudce jsem se zarazila. Někdo mě chytil a s lehkostí mě vytáhnul. Byla jsem na pokraji sil. Začala jsem usínat. Rána v rameni mě oslabila a já zavírala oči.
"Nesmíš usnout! Teď ne neusínej, vydrž ještě chvilku!"
Ten hlas jsem neznala. Nebyl to nikdo od nás ze třídy. Byl krásný, temný a tajemný. Ten hlas byl příjemný. Dotyčný mě podpíral pod zády. Otevřela jsem oči.

kapitola první.......6

24. září 2010 v 16:00 | Peťula |  PEKLO HRDINŮ
NENI TOHO MOC, ALE TAK ASPOŇ NĚCO ;-)


"Pomoc!" zašeptala jsem. Sledovali mě, dokud jsem jim nezmizela pod schody. Úplně jsem viděla jejich udivené tváře, představila jsem si, jak se za námi rozběhli, přeskočili zábradlí a běželi za těmi dvěma muži, co nás sledovali. Ti dva byli asi deset možná ani to né, metrů za námi. A rychle se přibližovali. Jeden vystřelil! Ucítila jsem oheň na svém těle.

Nemyslela jsem na to, štípalo to jako čert… nedokázala jsem se udržet, v běhu jsem se podívala na své levé rameno… uf když jsem viděla jenom červenou rýhu tak jsem si oddechla, nic to není. Jen škrábanec. Pak jsem se podívala zase zpátky na cestu. Člověk přede-mnou na tom byl hůř. Ta samá střela co trefila mě, zasáhla i jeho. Ale nevím jak je to možné… je to nesmysl. "střelili tě!" vyhrkla jsem. "zatoč!" strčila jsem ho doprava.
"To nic není je to čistý průstřel." On se vtom nějak vyzná, napadlo mě. Vrazil do dveří. "zamčeno!"
"Co?!" zabrala jsem za kliku. "Do prdele!" podívala jsem se na něj. Jako kdybychom byli propojení. Zaklonili jsme se a kopli. Dveře se rozlítly a před námi se objevil dvůr- dvorek, popelnice, špína, zápach, šero, vysoké stěny, uzavřená cesta ke svobodě!
"Jsou dva, ty zvládnu, schovej se!" a přitiskl se ke stěně vedle dveří.
"Di někam!"
"CO?!" vyhrkl, ale už jsem mu nemusela odpovědět, protože se objevili ve dveřích.
Stála jsem uprostřed, a mířili na mě dvě neznámé zbraně… ale on na nic nečekal a obě je naráz vykopl a chytil jedu z nich. Něco zamumlal a oni se vydali ke stěně. Když byli vedle popelnice, tak je praštil, pravděpodobně omráčil… doufám. I když nevím, co jsou ti "muži v černém" zač.
"Jdou další, schovej se! čtyři nepřeperu, tak si zacpi uši…radši" teď už to řekl takovým výhružným tónem, že jsem se už, už schovávala, ale pak mi došlo, na koho se to právě chystá…
"Né!"zařvala jsem. A strhla ho stranou, ale výstřel stejně zazněl.
Podívala jsem se na kluky: bráchu, a Tomáše…
David-brácha- tam stál jak solný sloup. Oči rozostřené a koukal někam do blba. Ztuhla jsem.

"Davide!"vykřikla jsem a skočila k němu.
"Jsem celej. Doufám."
"Ty magore! Kdo tě učil střílet?! Debile! Mohl si ho zabít! Pokud to přežijem, tak si mě nepřej!" rozlítila jsem se a štrádovala si to k němu. V jeho neproniknutelném lhostejném výrazu jsem uviděla náznak úsměvu.
"To by mělo počkat, páč ty čtyři jsou furt blízko…" skutečně se usmíval, ale při tom co to říkal, zase zvážněl.
"Jaký čtyři?"otázali se kluci.
"Bude lepší, když se ukryjete!"
"Di někam!" řekli jsem všichni tři najednou. A pousmáli se.
"Je to rozkaz!"
"Ty nám nemáš co rozkazovat!" oznámil mu Tom.

hmm...

21. září 2010 v 14:08 | Peťula
Mam dotaz... máte zájem o to abychom dále psali příběhy?

Úplněk
XXX a Já
Tajemna minulost (Ztracený)

Jak se (ne)dá říct: "I love you"

5. září 2010 v 11:29 | Peťula |  vtipy(básničky) Citátky

Pro mně jsi vzduch. A bez vzduchu se nedá žít!

Nejbolestnější je vedle někoho sedět, jen tak se ho letmo dotýkat, plakat pro něj po nocích, ale vědět, že ho nikdy nemůžeme mít ...

Ty a já jsme jedno. Nemůžu ti ublížit, aniž bych poranila sebe.

Světu jsi možná jen jedinou osobou. Ale jediné osobě můžeš být celým světem.

Nejdůležitější není to, že já chci jeho, ale že chci, aby on chtěl mě.

Jsme dva. Dva na všechno. Na lásku, na život, na boj a bolest, na hodiny štěstí. Dva na výhry i prohry, dva na život a na smrt.

Utrhl jsem květinu, zvadla mi. Chytil jsem motýla, zemřel mi. Až pak jsem pochopil, že krásy je třeba dotýkat se srdcem.

Dívat se ještě neznamená vidět.

Není nic horšího, než poznání, že on pro tebe znamená vše a ty pro něj nic.

Člověk nemusí vlastnit to, co miluje. Skromnému člověku stačí vědomí, že to milované žije.

Někdy, člověk, pro kterého skáčeme, není připraven nás chytit.

Milovat znamená pochopit, že druhý milovat nemusí.

Nabídnout člověku přátelství, když chce lásku, je jako darovat chleba žebrákovi, který umírá žízní.

Každý jsme anděl s jendním křídlem. Abychom mohli vzlétnout, musíme se obejmout.

Když honit lásku chceš, jak stín se k tobě míhá.Ji hoň a tobě uletí, však prcháš-li tě stíhá.