Listopad 2010

kapitola pátá- Nový žák 4/???

28. listopadu 2010 v 15:49 | Peťula
Nevydržel jsem to, "…jak dál? Spasitel? Zachránce?" skočil jsem mu do řeči a zadíval se z okna. Uviděl jsem tam Síw, jak má hlavu položenou na parapetu do ošetřovny. Chudák, teď jsem si teprve uvědomil, že má být taky ve škole u nějakého draka.
"Ne příjmení nemam." Odpověděl.
"A odkud jsi?" Zeptal se Bružmik.
"Pár let jsem chodil po celé Almonili, nemam domov."
"A kde jsi byl předtím?"
Mlčel, až po chvíli řek, že ve třinácti ztratil paměť. Jak originální, stejně lže. Moc dlouho o sobě nemluvil, takže jsme se stihli ještě učit.
Celé dopoledne, bylo hrozné, tak hrozný že ani Šery a Set se nehádali, což bylo poprvé za celou dobu, co tu jsme. Všichni se bály, že umře.
Po třetí hodině Deren zmizel. To mu bylo podobný, objevit se z ničeho nic a taky tak zmizet.
"Cože on šel do Suje pro draka?!" nevěřil jsem vlastním uším. Víc jsem ale nezjistil.
Po neuvěřitelné jedné hodině byl zpět. Nikdo nechápal jak je to možné. Ani učitelé nevěděli, čí je to drak, to vejce se tam objevilo stejně jako Deren tady. Deren se stal jezdce zlatého draka Vulkána. Není tu ani čtyřiadvacet hodin a už má draka.
Je neděle a je poslední nepovinná hodina Bvl.
"Kdyby si byl rovnocenný soupeř, tak bych tě vyzval na souboj," jak já ho nesnáším.
"Je mi líto, že na tebe nestačím," odpověděl Deren, "ale i tak si to můžeme rozdat."
"Nemáš šanci, jsem nejlepší v celém ročníku. Z obou dvou škol."
"Aspoň budu vědět, jak na tom ve zdejších krajích jsem," ušklíbl se- posměšně.
"Tak či onak, líp než po boji, který teď začne."
"Že jsi nejlepší v boji s mečem tady, neznamená, že je tomu tak všude."
"Myslíš?" ušklíbl jsem se.
"Panenko na nebesích… Copak nemůžete sklapnout? To se tu chcete jen vykecávat o tom, kdo je lepší? Plná huba keců a čin nikde. A kdybyste se pokoušely vyhrát ve slovní přestřelce a hádkách, tak to máte marný. Jelikož ty už svého vítěze mají," ukázal Set na sebe a svoji elfskou kamarádku.
"Jo taky by mě zajímalo, kdo bude vítěz," vložil se do rozhovoru Jirka, "hej, Sete dva zlatý na Derena."
"Přijímám."
"Tak to ti děkuju za podporu, Jirko." Řekl jsem ironicky.
"Není zač, kámo, vždycky rád podržím."
"A já zase rád odstartuju Kámen, nůžky, papír, ale dneska udělám výjimku a odstartuji souboj" a vložil se do toho Štěpán, "tři,… dva,… jedna,… hele draci letí,"všichni vzhlédly… "Dělám si prdel, TEĎ!"


1k....5č

22. listopadu 2010 v 16:56 | Ditu$h |  zatím bez názvu... :D
      "Macku já se táák těšim.Bude tam Filípek a ostatní…." V tom sem jí přestala vnímat a zmocnil se mě ten divný pocit,když víš že tam za chvíli bude a dá mi pusu a obejme mě…
"Halóóó slečno Markéto Marcelo Martinová!!!! Proberte se,loď
Ichty Michty právě přistála na planetě Zemi.
"Co?…" zeptala jsem se jako v tranzu.
"Nic, jen že jsem ti říkala,že tě dneska prej hodlá opít," řekla.
"Kdo?" zeptala jsem se jako debil.
"Holka ty si povyskoč esli sis náhodou pepřišlápla vedení."
"Jo tááák…. Tak to á chlapeček smůlu…MoMent! Proč myslíš?"další debilní otázka,dneska boduju!
"Si myslíš,že jsi jediná s kým si píše?"
"No, upřímně trochu jsem doufala…" a nahodila jsem takovej nevinnej obličejík.     
Pokračovááání !!

kapitola pátá- Nový žák 3/???

20. listopadu 2010 v 12:00 | Peťula |  Tajemná minulost- Ztracený
Nef
"Tak promiň, že se o tebe bojím." Je tak tvrdohlavá. Ach jo.
"Promiň… Pozor!" Sakra. Odkud se všichni ti Hermooni berou. Nalítly na nás všichni najednou. Bojoval jsem se třemi Hermoony najednou, když nám dal Pepa povel, abychom se stáhly do rohu. Pak budeme moct udělat nějako taktiku. Pomalu jsme se stahovali. Už tu chybí jen Kara. Kde je?
"Karo! Né!!! Jdu tam!" Pokusil jsem se dostat z rohu, ale nešlo to. Byla v pasti, šli na ni asi čtyři Hermooni. Sakra. Pálil jsem střeli jednu za druhou. V té zlosti jsem nemohl minout. Vevnitř stála Šery, Set, David a Minci ty pokračovali v luku. Před nimi jsme stáli my. Petr, Filip, Štěpán, Kelly, Pepa, já, Lola, Lada a Jirka. Štěpán a Lola odráželi střeli. Ostatní stříleli. Draci stáli mezi námi. Bojovali jsme, jak nejlíp jsme mohli. Ozval se jekot šílený jekot.
Kara to ne…
"To byla Kara. Musíme si pospíšit. Dělejte!" Kara je na hradbách sama musím se k ní dostat. Musím jí zachránit, jsem její bratr… Musím jí pomoct. Začal jsem bojovat s ještě větší vervou, ale Hermoonů jako by neubývalo.
"Musím se dostat na

kapitola třetí.......5.část

10. listopadu 2010 v 20:29 | Peťula |  PEKLO HRDINŮ

konec kapitola třetí...... 4.část

"To nic, pojď, já se půjdu převléct do šatů a zatím se ti to zpraví."
"No, samo se to určitě nezpraví."

Třetí kapitola

5.část


"Myslíš?" pídívala jsem se na její veselý výraz a už mě za ruku táhla někam pryč. Běželi jsme se o několik sektorů níž, pak jsme zabočili k recepci.
"Dobrý den přeji, agentko Louwerová a i vám slečno Odatová."
"Jak to že mě zná?" zeptala jsem se Am.
"Ví o všech studentech téhle školy," ujasnila mi to Am.
"Co si budete přát?" zeptala se podřazeným tónem.
"Já jdu do své šatny a slečna Odatová potřebuje upravit, doveďte jí do salónu jedna, ať se o ni postarají, jdeme zpátky na ples."
"Ano," začala něco ťukat do počítače.
Otočila jsem se na Am. "Co ty mě necháš samotnou, co když budu chtít utéct?" podivila jsme se, sice jsem neměla nic takového v plánu, protože jsem nevěřila, že by se mi naskytla příležitost, ale kdyby ano, tak ji využiju.
"I kdyby se ti to povedlo, všichni už o tobě vědí, pěkně sis to zvorala. Našli by tě a odtáhli zpět. Pak by ti pravděpodobně vymazali paměť. Neexistuje místo kde by tě nenašli," doufám, že přehání.
Přikývala jsem a nechala ji jít.
"Slečno Odatová, tento mladík si vás

kapitola třetí.......4.část

9. listopadu 2010 v 17:27 | Peťula |  PEKLO HRDINŮ

konec kapitola třetí...... 3.část

Už jen kousek! Půl sektoru. Okno bylo otevřené, ale byli to dva metry, tak jsem se rozeběhla, jak nejvíc to šlo, a skočila. Chytla jsem se rámu a přitahovala se.
"Támhle je, pokouší se uniknout," zavolal někdo hodně vzadu.

Třetí kapitola

4.část


Najednou mě někdo chytil za kotník a stáhl mě dolů. K mému údivu to byl Štěpán.
"Varoval jsem tě dvakrát, neposlechla si!" zněl naštvaně, ale nevypadal tak.
"Já jsem se snažila… ani za jedno nemůžu já," šeptala jsem mu. Stáhl mě dolů a teď jsem stála naproti němu, chytl mě rukama, jako do kleští a já se nemohla hnout.
"Už o tobě vědí, nemá cenu utíkat," pověděl mi smutně.
"Nechtěla jsem zabít rodinu," skoro jsme brečela.
"Zabít?" podivil se, pak si to dal dohromady, "ale ne ty si mě v dopisu špatně pochopila, oni je nechtějí zabít, chtěj je zpátky."
Zpátky? Podivila jsem se.
"Uf, chytil si ji." řekla jedna dívka.
Sledovala jsem Václava, pak Amélii, a pak Štěpána. Všichni jenom smutně pokyvovali hlavou. Teď mi došlo, že oni mě celou tu dobu chránili. A já jsem je zklamala. Na plese mi došlo, že Am byla ten člověk, kdo řekl po škole, že ta oslava narozenin dvojčat, je jen pro prváky. Kdyby to neudělala, oni by to celé sledovali a přišli by na mé rodiče. Nechápala jsem, jak jsem je mohla takhle zklamat. Václav se tvářil zděšeně a smutně, jen na malinku chviličku, ale pak nasadil zase ten svůj profesionální bez-výraz.
"Co s ní?" zeptala se ďáblice.

1....4č

8. listopadu 2010 v 21:52 | Ditu$h |  zatím bez názvu... :D
Venku už je tma protože je podzim.Nemam ráda,když musim chodit takhle sama v neosvětlených ulicích,ale řikala jsem si,že už
půjdu asi jen 70 metrů a budu na normální silnici.Začela jsem mít strach.Něco jsem za sebou slyšela,že by kroky?
      No tak,dělej už jen 30 metrů.Jo je to jasný někdo za mnou jde.Ne to není dobrý asi začnu panikařit! Kurňa,proč sem kruci chodila sama! Tohle ne.Ty kroky se pořád blížily.Otočila jsem
se a byla tam černá postava.Zastavila se.

kapitola třetí.......3.část

8. listopadu 2010 v 15:50 | Peťula |  PEKLO HRDINŮ

konec kapitola třetí...... 2.část

"Co si zač?" zeptal se. Chytl mě za boky a strhl mě do uličky tak, aby na nás ostatní neviděli. Netušila jsme co říct a mlčela jsem. Svou otázku zopakoval a ještě silněji mě přitiskl k regálům.

Třetí kapitola

3.část



"Ničíš mi šaty!" vyhrkla jsem, aniž jsem si uvědomila, co plácám.
"Šaty?!" podivil se a prohlédl si mě. Vypadalo to, jako kdyby si toho všiml teprve teď, že na sobě nemam sportovní oblečení, jako měli studenti. Nějakým zvláštním způsobem se stihli převléct. "Ty k nim nepatříš?" divil se.
"Vypadám na to?" udělala jsem obličej.
"Ne!…" prohlížel si mě a po pár vteřinách znovu promluvil. "Co tu chceš?"
"Co tu chceš ty?!" dloubla jsme ho do beder, až se prohnul, ale sevření nepovolil,… "a co je ti do toho, o co se tady snažím já! Snažím se odtud vypadnout!" vyhrkla jsem a pokusila se z jeho sevření vymanit, ale nebylo to nic platné. Sevřel mě ještě víc. "Au to bolí!" řekla jsme, "stačí, že mě drtí korzet, ty to dělat nemusíš?" čertila jsem se. A byla čím dál víc naštvaná.
"Je mi to fuk." Ale přeci jenom sevření trochu povolil a já začala zase dýchat.
Najednou

1k...3č

7. listopadu 2010 v 19:08 | Dizu$h |  zatím bez názvu... :D
Odeslat. Hotovo. A kruci!Dyť já mam zaracha! A do hajzlu co teď.Musim mamku přemluvit. Naštěstí si s mamčulí docela rozumím
a říkám jí skoro všechno například zrovna o Kubíkoj. Musim jít uklidit,vyluxovat,setřít…
      Hned sem se do toho dala a měla jsem při tom puštěný Mandrage,takže to bylo super.Nevadí mi uklízet,tada ,když vim,že to mamču pomůže obměkčit.
Trvalo chvilku a měla jsem to hotový.Byl ještě čas mamča příjde až okolo pátý a sou tři,takže pohoda.Sedla jsem si k telce a jukla se co dávaj.Šla tam nějaká trapná slaďárna a na to teď fakt nemam náladu.Došla jsem k počítači a dala si tam ulož to a vyhledala si upíří deníky.To je sice taky taková slaďárna ale furt lepší než : "Alechandro, Já tě miluji,nenechávej mě tu samotnou….." "Ale jistě Mončileo klidně se vzdám života za ten tvůj…" fůj hnůj!

kapitola třetí.......2.část

7. listopadu 2010 v 15:36 | Peťula |  PEKLO HRDINŮ

konec kapitola třetí...... 1.část

Najednou mu píply hodinky. Podívala jsem se na ně a on ruku natočil tak, abych na ně neviděla. Tancovali jsme dál a pak další rány a další pípnutí.
Ten pohled.

Třetí kapitola

2.část


Je to on! Usmála jsem se vítězoslavně, tenhle pohled jsme viděla tenkrát v kabince. Díval se skrz mě a poslouchal dotyčného ve vysílačce. Dělala jsem jako bych si ničeho nevšimla, když to bylo zbytečné, protože nevnímal. Asi. Najednou zaostřila na mě.
"Já musím jít, něco si zařídit" omluvil se a já zesmutněla. "jdi domů Majký!" zašeptal mi do ucha naléhavě. Odkud zná mé jméno? Ještě dodal: "novoroční předsevzetí," mrkl.
Udiveně jsem se na něj dívala. Nic jsem nechápala. Otočil se a rychle odcházel.
Vrátila jsem se na místo, přemýšlela o jeho slovech.
"Karolíno, já si jdu něco vyřídit, a nevím, jestli se ještě vrátím, kdyby ne, tak ahoj, a co nejvíc si to tu užijte," rozloučila jsem se s krásnou dívkou. Pak i s dvojčaty a vyšla z tělocvičny. Všude byli lidi, ale nebylo těžké se mezi ně vmísit. Nikdo si mě nevšímal, což bylo i dobře, jelikož, tady jsou drby rutinou dne. A kdyby po škole kolovalo: Dívka, myslím Erika, na plese bloudila jako malá, prý byla ožralá,… a každý by si k tomu ještě něco přidal. Už tak jsem měla dost velkou popularitu z toho, že jsme se jednou natáhla na chodbě, to bylo zase to, že jsem byla "zhulená". Nevím, kde se ty řeči berou, ale jsou to blafy.
Ozvaly se další rány, ale tentokrát přestali až po chvíli.
Alarm.

kapitola třetí.......1.část

6. listopadu 2010 v 20:29 | Peťula |  PEKLO HRDINŮ

kapitola třetí!!!!!

část první



Po třech měsících jsem si uvědomila, jak mam super kamarádku. Karolína se nepřetvařovala a nikdy mi nelhala, já jsem jí za to byla vděčná a chovala jsem se k ní stejně. S dvojčaty jsme se přátelili a podnikali různé akce. Po dvou měsících to vypadalo, že se Karolína a Zak dají dohromady. Pak jsem zjistila, že jak se pořád scházeli, tak to bylo kvůli dárku k narozeninám pro Nika. Když jsme o tom vedli debatu, tak se ukázalo, že oni si mysleli to samé o nás. O Nikoj a mě, protože jsem se i my scházeli kvůli dárku. Vše se vyřešilo a žádný pár nebyl. Podařilo se mi přemluvit mamku, aby u nás mohli ti tři o víkendu spát a ještě k tomu to pořádně oslavit i s dalšími spolužáky. Bylo to super, jen bazén jsem pak ještě tři dny navštěvovala, abych z něj všechno ty lahve a různé blbosti vylovila. Byla to super oslava, přišlo tam i pár spolužáků. Netušila jsem, že

kapitola druhá.......8

5. listopadu 2010 v 18:05 | Peťula |  PEKLO HRDINŮ

konec kapitola druhá......7

"Sakra!" vstala jsem a potichu, jak nejvíc to šlo, jsem došla do koupelny.
Začala jsem si krk prohlížet, na straně vpichu. Měla jsem tam malinký červený flíček. Ale to nebylo jediné, co se mi na mě zdálo jiné. Ale tu další změnu jsem pořád nemohla najít. Prohlížela jsem si ho a pak jsem začala ztrácet zrak.
"Co to sakra…?" a neviděla jsem vůbec.

začátek kapitola druhá......8


Začala jsem panikařit, všude okolo sebe jsem šmátrala. A nechápala co se děje. Divila jsem se, že jsem ještě nic neshodila. A pak najednou…
Světlo.
Podívala jsem se, čeho se dotýkala moje pravačka. Byl to vypínač. Vzhlédla jsem a zjistila, že jsem rozsvítila. To jako předtím rozsvíceno nebylo?! Co se to se mnou děje? Už blouzním. Jsem blázen? Teď už jsem viděla normálně. Podívala jsem se na vpich a stále tam byl, takže se mi to nezdálo. Ale jinak bylo všechno pořádku. Hledala jsem ten další rozdíl. Neúspěšně. Byla jsem tam asi půl hodiny a nevím, z čeho jsem dvakrát zvracela. Pak jsem si šla lehnout a usnula jsem.

"Zase jsi

1k...2č

4. listopadu 2010 v 21:25 | Ditu$h |  zatím bez názvu... :D
.Kdo to kruci je?Podivila sem se.Jak sem byla zvědavá tak sem se nakláněla abych viděla toho neznámého a zároveň jsem zůstala v utajení,až jsem z toho hodila hubu.
"Emm SUPER!"řekla jsem si pro sebe.

Wikipedie... :D

4. listopadu 2010 v 19:20 | Ditu$h |  kiklopové
Kyklopi byli obři s jedním okem uprostřed čela. Jejich řecký název Κύκλωπες znamená "kruhové" nebo "kolové oko".

1k...1č

4. listopadu 2010 v 19:14 | Ditu$h |  zatím bez názvu... :D

Kapitola 1.


            Už zase brečim v posteli.Měla bych si dát facku a vzpamatovat se!Kruci!Jakto,že mi nejde usnout? A proč si vlastně podávám tak stupidní otázky?… Na tuhle jedinou znám odpověď. Sama sem stupidní.Je to na hovno,ale já si nedokážu pomoct. Je toho na mě tolik,že nevim co dřív a ještě ti pitomí kluci.Ležim v mí
útulný posteli,kterou zároveň miluju a nenávidim. Vždycky si v ní rekapituluju den a ten dnešní nebyl zrovna ok.

když to výjde... :D

4. listopadu 2010 v 17:00 | Ditu$h |  Já a já...takže my :-D
čauký...tak zase votravuju... :D...
nebaví mě psát to co píšu a že to nepíšu tak napíšu(snad) úplně novej příběh... :D bude to o naprosto normální puberťačce...a budou tam i některé věci co sama zažívám... :D nebudu ale psát deník...jen že budu vědět o čem píšu...jako...hmm to je jedno snad sami někdy uvidíte...ale první to musim domyslet... :D

ZATIM ČGEC... :D moji MILÍ blogánci... :D V. D.

kapitola druhá.......7

3. listopadu 2010 v 16:57 | Peťula |  PEKLO HRDINŮ

konec kapitola druhá........6

"Ahoj mami jsem doma."
"Ahoj zlato, jak pak si se měla?"
"Já, jako vždycky, však to znáš." I když jsem věděla, že to nezná. Nikdy neposlouchala, jakmile jsem jí něco říkala.
"Můžeš sem prosím jít?"

začátek kapitola druhá.........7

"Jasně," houkla jsem a šla jsem směr pracovna.
Cestou jsem stihla sebrat banán z misky a půlku sníst.
"Co potřebuješ?" dojedla jsem banán.
"Včera jak jsi říkala, že tě vezl nějaký čtvrťák,… kdo to byl?" zalapala jsem skoro po dechu, myslela jsem, že neposlouchala, asi jsem se spletla. Rychle jsem přemýšlela, co jí řeknu. Nic mě však nenapadalo. Proč je to všechny tak zajímá?
"Jak jsem řekla, kluk ze čtvrťáku." řekla jsem pomalu, abych vymyslela další odpověď, která mě nezadržitelně čeká.
"Jméno?" sakra.
"Je to bratr Štěpána Fala, jestli ho znáš," byla jsem si jistá, že ho nezná, ale potřepovala jsem odvést rozhovor jinam.
"Přeju si, aby ses s ním víckrát nesetkala!" řekla to dost jasně. "Rozumíš?"
"Ale mami,…"
"Žádný ale," zatrhla mě, než jsem stačila něco říct.
"Proč?"

kapitola druhá.......6

2. listopadu 2010 v 18:07 | Peťula |  PEKLO HRDINŮ

konec kapitola druhá........5

Vešla jsem do pracovny, kde bylo plno knih o všem možném. Velká dvě okna, krb, který se nikdy nepoužil. Pár starých obrazů a mamky skleněně-dřevěný stů. Seděla za počítačem a něco tam ťukala.
"Už jsi to otevřela?" ani se na mě nekoukla.

začátek kapitola druhá........6


"Ne."
"Polož to tady, to bude asi omyl, já se na to kouknu, kdyby to bylo pro tebe tak ti to řeknu. Myslím, že to mělo být pro mě."
"Ok." Nechtěla jsem jí odporovat. Položila jsem balíček asi 20x10x20 cm. A nahlédla mamce do počítače, co dělá. Měla tam nějaké gryfy, které jsem za tu milisekundu nerozpoznala.
"Potřebuju pracovat." To znamená v překladu: Už můžeš jít. Pokud to převedu do milé řeči.
"Měj se mami." Otočila jsme se na patě a odcházela. Ještě jsem se za ní koukla a zavřela dvoukřídlové dveře s tónovaným sklem. Které mělo takový odstín, jaký si člověk nastavil. Teď měla maka úplně černou, že přes sklo nebylo vidět.
Udělala jsem si kafe a vlezla do svého pokoje.
Můj pokoj byl obdélníkového tvaru. Byl velký a prostorný s výhledem na cestu, po které se sem jelo.
Okna byla francouzská- až na zem- vedla na moji terasu.
Šáhla jsem do batohu a nahmatala žvýkačky, jednu jsem si chtěla dát, ale vzpomněla jsem si na kafe. Batoh jsem hodila vedle svého psacího stolu.
Vedli na moji terasu osázenou vším možným, od květin po opalovací lehátko. Podlahu jsme měla "vodovou"- dole byly tekutina působící jako voda, barvou modrostříbrnou, ale byla tam, protože vyhřívala podlahu. Na ní bylo položené asi pěticentimetrové sklo. Bylo velmi odolné. Na každém půl metru byl sloupek. Který sklo podpíral, ale aby to nějak vypadalo, tak byl umělecky vtvořený, ale účinnost měl stejnou. Měla jsem dvou lůžko a lehce fialové povlečení. Po obou stranách postele byl noční stolek. Pak směrem doprava byl kus volný a pak můj psací stůl s notebookem a vším možným. Pak jednu celou stranu- tu delší; naproti posteli- obývali skříně s oblečením. A poslední strana- naproti francouzskému oknu- byli poličky a regály s knížkami, a všemožným harampádím. Měla jsem vymalováno na stříbrnou. Skříně jsme měla černo stříbrné a všechno tu bylo do těchto kombinací. Dovnitř se vcházelo dveřmi umístěnými mezi policemi, zato dveře do koupelny byli přesně naproti posteli. V koupelně jsem měla obrovské zrcadlo a velkou vířivku. WC a mramorové umyvadlo. Byl to nehorázný luxus, ale k čemu, když ho skoro ani nevyužívám?
Sedla jsem si k PC a začala surfovat po netu. Do večeře jsem se od něj neodtrhla. Mamka uvařila tzv. Knedlo, vepřo, zelo. Vynikající jídlo, ostatně jako většina českých jídel. Po večeři v sedm jsem se do osmi koukala na televizi ještě s kluky, kteří jak "neobvykle" si tam nechali běžet motorky. Potom jsem si šla do tělocvičny a hodinku tam pobyla. Miki tam byla se mnou, pokoušela se mě napodobit, cvičila, ale aby utáhla několik kilo, byla opravdu maličká. Bylo jí něco přes rok. A opičky se tu mohly chovat, až od roku dva tisíce dvacet. Tak to není tak dlouho, to my bylo osm. Po horké koupeli jsme si vyčistila zuby, vzaly si prášek na alergii a šla si číst, ale po čtvrt hodince jsme to vzdala a zalehla. Miki spala se mou a to byl konec mého prvního dne na nové škole.

"Crr…"

kapitola druhá.......5

2. listopadu 2010 v 17:40 | Peťula |  PEKLO HRDINŮ

konec kapitola druhá.......4


"Miki, kde pak si?" zavolala jsem a slyšela ozvěnu z pravé strany, dveře do místnosti s bazénem, který měl skleněné zdi, byli otevřené, takže se to tam hezky rozléhalo. Měly by být zavřené. Pomyslela jsme si a vešla dovnitř. Uprostřed bazénu jsem viděla lehátko, otočené zády, obešla jsem bazén a viděla jsem kdo na něm je.

začátek kapitola druhá.......5


"Teda Miki, proč tě to jenom Tomáš učil?" podivila jsem se. Na lehátku seděla moje Mikinka. V ruce držela banán a na lehátku ležela jeho slupka. Ano přesně tak, moje zvířátko je opička. Malá roztomilá roční opička. Je krásně chlupatá nelíná, má hnědou barvu a černá kukadla. Jakmile mě uviděla, odhodila banán do vody a skočila, začala plavat směrem ke mně a já se připravila, že budu mokrá, protože bych jí stejně neutekla. Zůstala jsem stát a čekala, až ke mně doplave, plavat jsem jí učila já, protože pokaždé, když zůstala na lehátku, tak se neměla jak dostat zpátky. To byl Tomášův účel, udělal to ze srandy a já ten vtip vůbec nechápal, trvalo mi snad tři měsíce, než konečně udělala několik temp.
Vzhledem k mému očekávání, ale neběžela ke mně. Skočila na lehátko a začala se sušit ručníkem. Všechno to ode mě odkoukala. Přisedla jsem si k ní a trochu jí pomohla, když byla "jakštakš" suchá tak jsem si jí vzala a začala si ji chovat a mazlit se s ní. Vylezla mi na rameno a společně jsme šli do kuchyně něco smlsnout.
"Jak si se

kapitola druhá.......2,3,4 část

1. listopadu 2010 v 20:42 | Peťula |  PEKLO HRDINŮ

kapitola druhá.......2 a 3 část


A zase nevím jméno!
Byl tam celkem humbuk. Nevím kolik nás tam tak bylo, ale šlo to. Lavice byli po dvou. A já jsem zpozorovala krásnou lavici úplně vzadu u okna. Šla jsem tam.
"Smím si přisednout?" zeptala jsem se.
V lavici seděla jedna dívčina, ale vypadala celkem přátelsky. Měla takovou oválnou hlavu. Byla to blondýnka s tmavými konečky, takže hlavu měla asi obarvenou (v dnešní době to dělal skoro každý, i kluci). Vlasy byli zvlněné po ramena. Měla hnědé oči úzký nos a plné malé rty. Na krku jí ležel na dvakrát překroucený korálkový řetízek. Na sobě měla modré tričko s dlouhým rukávem a bavila se s dvojčaty, co seděli před ní.
Dva kluci jeden hnědovlasý a druhý blonďák. Měly hnědé oči a úzký obličej. Vlasy měli delší a sčesané dopředu, takže jediné v čem vypadali jinak, byli vlasy a oblečení. Jeden-blonďák - na sobě měl značkové černo modré tričko a druhý taky značkové triko akorát bílo modré.
"Samozřejmě," usmála se na mě a já si přisedla na stranu víc k oknu. "Jsem Karolína Ševcová."
"Já jsem Milena Erika Odatová, ale říkejte mi Majký."
"Já se jmenuju Zachariáš Čmichovskij. Zkráceně Zak," mluvil krapet s ruským přízvukem, ale jinak úplně v pohodě.
"Já jsem Nikolaj Čmichovskij, jsme dvojčata. Ale toho sis určitě všimla, pokud nejsi slepá," poznamenal mimoděk nijak nepřátelsky, "jinak zkráceně Nik." představil se blonďák. Ten, přízvuk téměř neměl.
"Odkud jste?" zeptala jsem se obecně.
"Já jsem z Prahy," řekla Karolína.
"My jsme z Ruska, před třemi lety jsme se sem přestěhovaly z Moskvy…," řekl Zak, ten hnědovlasý.
"…Taťka sem musel kvůli práci, tak jsme, já a brácha, jeli s ním. Do Mimoně," doplnil ho blonďák. Že by neměli mamku?
"Odkud jsi ty?" zeptala se.
"Já nebydlím ve městě, máme rozlehlé pozemky vedle České Lípy, kousek odsud tedy."
Tohle město, kam chodíme na školu, se jmenuje Nové město a je několik kilometrů od Mimoně, mezi Českou Lípu a Mimoní, bylo vybudováno v roce dva tisíce dvacet, je mu osm let a žije tu přes třicet tisíc lidí. Takže celkem dobré a velké město, a stále ten počet roste, je tu spousta škol práce, to všechno bývá ve středu města, zóny na bydlení jsou okolo. Mělo to přesně dané uspořádání, bylo to město "na zkoušku", jak to popsali v novinách.
"Aha," nějak tak všichni přikývli.
"Ty jsi tedy na intru?" ujistila jsem se.
"Jo jsem na intru," odpověděla Karolína.
"Jaký to tam je?" zeptali se kluci na stejně. Pousmála jsem se tomu.
"Takové, nijaké, ještě nevím, uvidím. Doufám ale, že to tam bude good." Přikyvovali jsme, pak jsme se začali bavit o všem možném, například o tom, že Zachariáš je o třicet dva vteřin dřív na světě. A že si barví vlasy, takže Nik je pravý blonďák s hnědými oči. Po několika minutách přišel učitel.
"Tak dobrý den první třído, já jsem Alex Pertr," byl to asi čtyřicetiletý muž, měl šediny a taky knírek, se kterým vypadal jako debil, měl krátké hnědé vlasy, hranatou hlavu a šedivé oči. Měl tik v oku a odstáté uši. Byl extrémně malý asi sto padesát pět cm. "tak, začneme tím, že se představíme."
Postupem dvou hodin jsme se všichni představovali, a já jen počítala minuty do konce druhé hodiny, protože jsme jeli i o první přestávce, takže jsem ho neviděla.
Zvoní!
Rychle jsem si zbalila všechny věci do růžovo-modro-černého báglu a zvedla se, ale něčí ruka mě posadila zpátky do lavice.
"Počkej, až to řekne, nebo tě nechá po škole," poradila mi Karolína.
"Fakt?" přikývla. "Tak díky." Pořád něco plácal a já vůbec nedávala pozor. Koukala jsem se z okna, jak všichni odjíždějí ve/na svých dopravních prostředcích.
Zahlédla jsem i Štěpána, jak nasedá na svojí rudočernou motorku. Co tu dělal tak dlouho? Napadlo mě. Byl jen kousek ode mě, školní parkoviště je hned vedle naší třídy. Nasedl na motorku a podíval se na mě, zamával mi, pak si nandal helmu, vytůroval motor, všichni žáci se tam otočili. Ještě jednou mi zamával a já automaticky zamávala taky, pak odjel.
"Ale slečno Odatová, vy jste se nepochlubila, že znáte pana Fala," podivil se třídní a okamžitě se toho chytl. Byl z toho unesený.
"Já ho neznám," odpověděla jsem a doufala, že to nebude dál rozebírat.
"Ale no tak nestyďte se, byl to vynikající student této školy, dalo by se říct i nejlepší, bohužel nic netrvá věčně, minulý rok odmaturoval, tak aspoň že tady zůstal jeho bratr, který je teď ve čtvrtém ročníku." Zbystřila jsem, když řekl slovo bratr, tak jsem měla pravdu, jsou příbuzní.
"Jediné, co o něm vím je to, že chodí zde ve městě na vejšku,…"
"Ale slečno Odatová, říká se na vysokou školu," šílený češtinář…
"No jo tak na vysokou školu," opravila jsem se. "Nic víc o něm nevím." řekla jsem to tak, aby pochopil, že to nemíním dál rozebírat.
Pochopil.
Dál ještě plácal ty své řeči pět minut a pak nám popřál hezký zbytek dne.
"Tak se mějte hezky, ahoj," popřála jsem těm třem a odešla.
"Počkej, odkud znáš Štěpána?" nechtělo se mi někomu odpovídat, tak jsem dělala, že jsem to neslyšela, protože tu byl hluk, jak se všichni začali bavit. Takže to bylo i možné.
Vyšla jsem na chodbu, někteří mí spolužáci už také odešli. Šla jsem do šaten a dala si tam pár věcí. Číselnou kombinaci jsem si naštěstí pamatovala. Když jsem se otočila, málem jsem vrazila do dívky s červeno hnědými kudrnatými vlasy, které měla ostříhané na úplně malou délku. Uši měla celkem dost ověšené a měla jasně tyrkysové oči, sase? Nebo jsem se jen přehlédla? Měla dokonalou pleť, na sobě měla tílko a sukni, byla ve vysokých černých letních kozačkách. Vypadala dost dobře.
"Jej, promiň," omluvila jsem se, ale ona to ignorovala a šla dál.
Vyšla jsem ven a doufala, že pan Fal mladší ještě neskončil. Posadila jsem se k nejbližšímu stromu a vytáhla si sluchátka z báglu. Pak jsem štrachala dál a vytáhla si taky žvýkačku.
Uviděla jsem, jak ze školy vyskočil ten kluk, kterého jsem viděla ráno hned několikrát. Vyběhl ze dveří, skočil a přistál na všech čtyřech…kolečkách. Už měl helmu a někam odjížděl na skateboardu.
Poslouchala jsem písničky a sledovala, jak lidi odcházejí, někteří si šly také sednout na trávník, na druhé straně si zase dva kluci házeli rugby míčem. Zavřela jsem oči a málem zapomněla, proč čekám, oči jsem otevřela a viděla, jak ze školy vyšel zase ten kluk, teď měl proužkované tričko a odjížděl na kole. Sakra, o co tu jde? Jak to dělá? Proč to dělá? Co to je?! Přejel, až ke konci chodníku tam se zastavil. Přijela tam ta ranní žlutozelená silnička a ten samý jezdec jako ráno. Vyvalila jsme oči. Teď mi to došlo, jsou to dvojčata, teď mi to je jasný. Pak se ale ze zdola přiřítil kluk na skateboardu.
"No ty pudinku." Vyhrkla jsem, oni to jsou trojčata.
O něčem se tam ti tři bavili, a pak se ten na skateboardu chytil toho na kole, ten zase toho na motorce, a už jeli. Jeli zavěšení v sobě a vítr jim šlehal do obličeje, teda jen těm dvěma bez helmy na motorku.
Čekala jsem a řekla jsem si, že pokud se neukáže do čtvrt hodiny, tak že volám taťkovi, ať pro mě přijede. Pět minut už uběhlo, a ze školy už nikdo nevycházel, ani ti, co si házeli na druhé straně, už tu nebyli. Pravou rukou jsem sjela na levačku a ze zvyku si chtěla začít hrát s mým náramkem přátelství s přívěšky, který jsem dostala od bratra a měla na něm už několik přívěšků.
"Sakra, to né!" začala jsem se zběsile rozhlížet kolem. Nic. Vlezla jsem do báglu, taky nic. "To ne! To ne! To né!" zoufale jsem všemožně šátrala, ale nikde jsem ho nemohla najít.
Zvedla jsem se a šla do školy. Někde tam musí být. Začala jsem hledat ve třídě, po dvaceti minutách jsem to vzdala, a šla do šaten, tam jsem hledala asi tak stejně dlouho, ale taky nic. Pak už jsme se vzdala nadějí na objevení mého ztraceného náramku. A vyšla ven.
Vytáhla jsem telefon a vyťukala taťkovo číslo. "No ahoj tati, už jsme skončili, přijedeš pro mě, prosím?"
Z druhého konce se ozvalo: "Promiň zlatíčko, nečekaně jsem musel odjet do Prahy a vrátím se až večer. Zkus zavolat Davidovi." Taťka pracuje doma, má tam i kancelář, ale občas musí jet do Prahy, v podstatě tam jezdí skoro denně.
"Sakra, jo pokusím se, měj se tati ahoj," rozloučila jsem se a položila to.
Zavolala jsem bratrovi, a ten měl hlasovou schránku, takže je taky někde pryč.
"Sakra!" koho teď mamka řidičák nemá, a nikdo jiný, počkat!
"No ahoj Tomášku…" chtěla jsem pokračovat, ale předběhl mě.
"Ajaj, copak potřebuješ?" zeptal se.
"Nó, co děláš? My jsme totiž právě teď skončili, a nemá mě vzít kdo domu."
"Samo sebou, že bych tě vzal celou," začal vtipkovat, "ale my se ještě učíme a asi dlouho budeme, takže to by bylo za dlouho. Zkoušela jsi bráchu?"
"Jo má hlasovku."
"No jo vlastně, vždyť je na vejšce."
"Tak nic no, díky. Uvidíme se doma."
"Jop," položila jsme mu to a zakousla se do vršku telefonu.
Tak a teď jsem pořádně v řiti. Pomyslela jsem si a sesunula jsem se na trávník. Tentokrát, ale né u stromu. Jsem to já ale smolař, poslední dobou se mi nic nedaří.
"Co teď?" zeptala jsem se sama sebe.
Začala jsem trhat trávu, ale hned jsem přestala, že jim nebudu ničit tak hezký trávník. Vlezla jsem do báglu a vytáhla si další žvýkačku. Začínají mi docházet, už mam jenom dva balíčky po deseti kusech v batohu.
Seděla jsem tam dost dlouhou dobu, která mi připadala jako věčnost. Pře-poslouchala jsem asi deset skladeb a přestalo mě to bavit, tak jsem to vypnula. Zahleděla jsem se na barevné popelnice, které stály za trávníkem bez stromů na cestě, která vedla k parkovišti pro učitele.
"Co tu ještě děláš?"
Lekla jsem se a vyskočila na nohy.
Ze slušnosti jsem automaticky odpověděla, "nemá mě kdo odvést domů, takže, čekám, nebo spíš zoufám," řekla jsem po pravdě Falovi mladšímu. Už jsem myslela, že tu nebude. Nikde jsem ho ve škole neviděla, když jsem na chodbě hledala náramek. Ani jsem neslyšela žádné zvuky od nich ze třídy, ani z žádné jiné.
"Aha, kde bydlíš?"
"Před Českou Lípou. Máme tam pozemky."
"To je celkem kousek," ujasnil si to.
"Jo je, ale na to abych to šla pěšky, to je daleko. Né že bych to neušla, ale došla bych tam dost pozdě."
"Kdo tě tam měl odvíst?"
"První taťka, ale ten někam musel odjet na služební cestu, mamka nemá řidičák, bratr je nedostupný a Tomáš je na škole."
Zamyslel se, "já jedu do České Lípy, tak jestli chceš, můžu tě tam hodit."
Co? Podivila jsem se, ale nedala to znát, kluk, kterého neznám ani den, v případě, že to vážně není on, tak mi nabídl, že mě vezme domů. Je to bratr pana Fala, kterého tady všichni uctívají, co by se mohlo stát?
"Skutečně? To by bylo super."
"Jo v klidu," usmál se a vzal mi tašku, je si s bratrem podobný. Oba dva jsou slušně vychovaní.
Šly jsme dozadu na školní studentské parkoviště, vedle naší třídy. Stálo tam už jenom jedno jediné auto. Z dálky vypadalo dost hybridně, ale když jsme přišli blíž, zjistila jsem, že je to dost luxusní automobil.
"Co je to za auto?" znala jsem pár aut, ale tohle ne.
"To je BMW X6."
Nasedli jsme dovnitř a mojí tašku položil na zadní sedadlo. Koukala jsem se na něj. Pohyboval se úplně plynule, jako by měl každý pohyb přesně promyšlený, dokonalý. Nastartoval motor a auto začalo krásně příst. Sáhl do kaslíku a vyndal si větrový bonbon. Nabídl mi, ale já jsem odmítla, protože jsme měla žvýkačku.
Sledovala jsem, s jakou zkušeností to auto řídí. A přemýšlela o tom, jestli to je skutečně on nebo ne.
Nedalo mi to a já se ho zeptala: "Můžu se tě na něco zeptat?"
"Jasně."
"Nepovažuj mě po tom za bláznivku, nebo tak něco, ale opravdu jsme se nikdy nepotkali, protože já jsem si stoprocentně jistá, že jsme se už setkaly."
Podíval se na mě a nekoukal na vozovku. Tohle jsem neměla moc v lásce, dělal to i brácha. Díval se na mě a prohlížel si mě. Skousl si ret. "Ne já myslím, že ne," odpověděl jakoby nic a vrátil se k řízení.
"Aha, tak promiň," zesmutněla jsem a sklonila hlavu.
"Vím, že kdybych tě někdy potkal," přerušil ticho vlídným hlasem, "rozhodně bych na to nezapomněl," řekl a podíval se na okamžik zase na mě.
Co to sakra bylo, chce mě nabalovat nebo co? Já hledám někoho jiného a on si tu se mnou klidně začne flirtovat (je pravda, že se mi začínal pomalu podvědomě zamlouvat). Na minutku mě napadlo, že by to mohl být nějaký prasák, ale uvědomila jsem si, že učitel říkal taky něco o tom jak je to slušný student. Tak jsem to obojí pustila z hlavy.
"Díky," falešně jsem se usmála. Vyjeli jsme z Nové město a jeli po hlavní, směr Česká lípa. Nevěnovala jsem pozornost ničemu jinému, než "výpočtům" ve své hlavě.
Je možné, že by to byl on? Na kolik procent? Jaká je pravděpodobnost? A pokud ne, líbí se mi jeho "dvojník", který mě veze autem? Nedokázala jsem na nic odpovědět jistě ani jasně myslet.
"Vnímáš?"
"Co?" zarazila jsem se, když jsem si uvědomila, že mluví na mě.
"Jestli jsi náhodou neztratila tohle," zaklimbal mi před očima mým náramkem přátelství. On ho našel. Mam ho zpátky. Tolik se mi ulevilo a já po něm chňapla.
"Kde si ho našel? Už jsem myslela, že jsem ho ztratila. Nikde jsem ho nemohla najít." Tolik se mi ulevilo a já si ho jenom proplétala mezi prsty, tím myslím náramek, né jeho,… zasnila jsem se… né, zasmála jsem se té představě. A pak jsem si náramek zapnula na svou levačku. Byla jsem šťastná, že jsem ho měla zpátky. Nikdy předtím mi nespadl, protože se stěží rozdělával a byl celkem natěsno, ale jak věci stárnou, rozpadají se.
"Když jsem tě chytil na těch schodech, tak ti asi spadl, našel jsem ho, když jsem tamtudy pak šel. Ležel tam v rohu, že nebyl vidět," vysvětlil mi a já mu nějak nemohla uvěřit, že je to tak jednoduché a přitom taky možné.
"Ani nevíš, jak se mi ulevilo, mam na něm tolik přívěšků od přátel," pohrávala jsem si s ním, mluvím zase o přívěšku.
"Jo to netuším, ale asi bych byl dost šťastný, kdyby se mi vrátil." usmál se na mě.
"Jak dlouho ještě pojedeme?" zeptala jsem se.
"No, podle toho, jak rychle tam chceš být, když pojedu mým obvyklým tempem, tak za deset minut, jinak podle předpisů, asi půl hodiny," šibalsky se na mě usmál, stejně jako předtím jeho bratr.
"Nó, nevím nijak moc domů nepospíchám. Proč vlastně jedeš do České Lípy?" zajímala jsem se.
"Potřebuju si tam něco zařídit," s jeho bratrem jsou jak dvojčata, taky mi takhle odpověděl.
Jenom jsem přikývla, aby si nemyslel, že jsem zvědavá, což ve skutečnosti opravdu jsem. Nikdy nenechám nic jen tak ležet. Taková už prostě jsem.
Přemýšlela jsem, co doma budu dělat a vzpomněla jsem si na Mikinku- to je moje zvířátko. A taky jsem si vzpomněla, že jsem jí měla koupit jídlo, aby měla co jíst.
"Sakra!" zaklela jsem.

konec kapitola druhá.......3


"Potřebuju si tam něco zařídit." S bratrem jak dvojčata, taky mi takhle odpověděl.
Jenom jsem přikývla, aby si nemyslel, že jsem zvědavá, což ve skutečnosti opravdu jsem. Nikdy nenechám nic jen tak ležet.
Přemýšlela jsem, co doma budu dělat a vzpomněla jsem si na Mikinku- to je moje zvířátku. A taky jsem si vzpomněla, že jsem mu měla koupit jídlo, aby měla co jíst.
"Sakra!" zaklela jsem.

začátek kapitola druhá.......4


"Co se děje?" podivil se.
"Ale nic jenom jsem měla něco koupit."
"Je to důležitý?"
"No, celkem jo. Je to jídlo pro moje domácí zvířátko."
"Co máš za zvíře?"
"Krom svého bratra a Tomáše mam ještě Mikinku. Ale to neřeš."
"Jak chceš, kdyby si chtěla tak se ti po něčem můžu kouknout v České Lípě."
"Ne tam to právě nemají, já napíšu Tomovi, ať to koupí." Vytáhla jsem mobil a začala psát SMS-ku.
Odeslat.
"Hotovo?" optal se.
"Jop," odpověděla jsem.
"Tak za deset minut bychom tam mohli být," pokračoval. Ani mi nepřišlo, že to ubíhá tak rychle. Vykoukla jsem z okna a poznávala dost známou krajinu kolem.
Podívala jsem se na ciferník, jel kolem sto deseti kilometrů za hodinu, a tady se má jet maximálně osmdesát, kvůli nepřehlednosti vozovky. Ten se fakt nebojí řídit, může mít řidičák tak jeden a půl roku a až si v klidu takhle jezdí.
Jeli jsme dál mlčky, až jsem si všimla odbočky, kterou dojedeme k nám.
"Brzdi!...