Září 2011

Zázrak

29. září 2011 v 20:00 | Peťula |  "deníček" blogu
Anooo, jsem šťastná!!!
Všechno je zpět!!! Všechny příběhy,..... takže super!
Mám z toho dvě ponaučení:
1. ukládat si věci na zálohu a na další různá místa v případě ztráty (jako byla tato) mít ty ze záloh
2. dávat to sem častěji, ať se toho ztratí co nejméně

A ještě že mam šikovnýho taťuldu, kterej mi to všechno vrátil! Takže prostě super!!!

A vlastně, tento menší zázrak mě přinutil věřit, věřit v tento blog a snažit se o něj. Doufám, že se mi to tedy bude dařit ;).

Nemám nic,... blíží se záhuba

28. září 2011 v 19:58 | Peťula |  "deníček" blogu
Tak, mám hned několik nemilích zpráv.
1) tento blog velice upadá, a neni jísté jestli se to zlepší... ač se snažím sebevíc, asi to nedokážu utáhnout :(
2) ztartila jsem veškerá data v pc, co se týkaly příběhů, jediné co mi zůstalo je XXX a Já, kterou jsem měla uloženou na flešce, ale Tajemná minulost je v čudu, takže nevím, za jak dlouho sem příjde její pokračování... a veškeré poznámky k těmto příběhům, taže je možnost, že budou odteď trochu zmatenější. Ztratila jsme i další texty :'(, které mě převelice mrzí
3) půjde-li to tak dál, tak tento blog skončí, protože se tu z mé strany nebud nic dít, z Dinčiný se tu nic neděje už delší dobu.
Je mi to líto.

ps. už jednou tu byl takovýto pád a možnost zrušení blogu, ale teď, je to mnohem pravděpodobnější

Poslední skřik

22. září 2011 v 21:43 | Peťula |  "deníček" blogu
Čawes, tak vám to podám v dalšík krátké příběhu...

POSLEDNÍ SKŘIK

Ahoj jsem Tomáš, je mi sedmnást. Přátelé o mně říkají, že jsem pohodovej zábavnej a ulítlej teenerger, s většinou lidí vycházím, což je zajímavé, protože mi většina lidí závidí. Proč? Protože mám v podstatě všechno. Moji rodiče jsou ředitely každý jedné firmy a já jsme jedináček. Joo, skoro rozmazlenej fracek, ale když mi v patnácti dali kluci přes držku, sklidnil jsem se v arogantnosto a zcela se změnil. Zní to divně, ale od té doby stema třema držím partu.
Jednomu z nich teď bude sedmnáct (no jo byl mladší,...) a tak to jdem oslavit. Chtěli jsme něco originálního, a jelikož k nám přijela pouť, tak nás napadlo, že přes den budeme slavit tam a večer pujdem kalit do garáže. (fajn, zase tak originální to není)
S klukama jsme měli spicha pod ruským kolem ve dvě hodiny odpoledne. Jak jsem čekal, oba dva přinesli chlast, tak jsem držel partu a taky něco přinesl. Oni v klidu pijou skoro do němoty, mě to ani nebaví, spíš jen tak na chuť, to mi stačí a dnešek díky bohu nebyl výjimkou.
V šest hodin jsme šli na staršidelnou jízdu domem hrůzy. Jo je to pro děti, ale jelikož kluci byli kapánek víc nachcaný, tak si mysleli, že to bue sranda. pro ně byla, i pro mě, zezačítku, ale pak se to posralo...
Projížděli jsme kolem pohřebiště, kde vstávali upíři z hrobů, kus před námi byly dvě holky,které furt ječely hrůzou. K mému očekávání, starší dva kluci (já a oslavenec ne) reagovali stylem, že seskočili z extra pomale jednoucího vozíku, doběhli k těm holkám a nasedli k nim. Pak už nebyl slyšet křik ale smích.
"Nečekaně," pousmál se tomu oslavenec.
"To jo no," ufrknul jsem si.
"Doufám, že nebudou dělat nějaké voloviny, aby se předvedli," šťouchnul do mě, "většinou z toho je průser."
"Vždycky, z toho je průser," smál jsme se.
Netrvalo to ani pět minut a už jsme je viděli, jak znovu vylézají z vozíku. Zrovna, když jsme projížděli okolo Lodě zombie. Všude se pomalu klimbali otrhané postavy znázorňující pravděpodobně ony zombie, nebylo to moc reálné, ale klukům to nevadilo, aby se s nimy před holkama nemohli "poprat". Běhaly od jedné postavy k druhé a různě je poškozovali. (*stará doba, nesledůjí to kamery*)
Nečekalo to dlouho, a stalo se to, jedna z postav přepadla a spadla na jeden né moc dobře zajištěný sloup, ten spadnul na další a další, ale jako by to nestačilo, ty sloupy se rozdělily na dva a jeden šel směrem k uzávěru plynu a ten rozbil. Slyšel jsem syčení apo chvilce i krapet ten plyn co začal utíkat.
Kluci už zdrhali ve vozíčku s holkama někam pryč, jenže. nám se to nepovadlo, náš vozík nejel, jelikož jedna z hlav se ze šikmého podia skutálela do kolejí, po kterých jsme jeli a zablokovala vozík. Popadnul jsem oslavenece a táhnul ho směrem, kudy měl být vzdálený výhod, když jsme zaznamenal, jak poslední sloup ze zbylého padajícího domina padá na elektrické jističe. Z něj začaly lítat jiskyry a já věděl, že dojde k výbuchu.
Chtěli jsme zrychlit, ale jako by ta schoda nešťastných náhod nestačila. Jdna jiskra něco zasáhla a odstřelila to naším směrem, oslavende to zasáhlo do hlavy a on ztratil vědomí. (díky bohu to bylo tupé....)
Nezbylo mi nic jiného, než ho táhnout, ale nemohlo to stačit... nebyly jsme ani v půlce, věděl jsem, že z toho nevyvázneme bez úhony.
Najednou se před námi oběvil zázrak, cesta se tam začala zatáčet, ale o to nešlo, v zatáče býval přehozený černý cár látky přes dveře nad kterýma svítilo exit. Co nejrychleji jsem ho tam táhl. Kamaráda jsem vyhodil nahoru a sám vylezl z kolejiště. Skusil jsem zabrat za kliku. Nešlo to, začal jsme panikařit...
Vedle dveří byl hasící přístorj, a díky bohu, i hasičská červeá sekera, strhnul jsme ji a začal třískat do dveží. Šlo to lehce a to nám tenkrát zachránilo život.
Uslyšel jsem z druhé strany něčí hlas a začal volat pomoc. Okamžitě se mi dostala. Když to šlo tak dotyčného ruce urvávali kusy dřeva ze dveří a tak to šlo rychleji.
Když byl otvor dostatečně veliký, tak jsem začal tamtudy prostrkávat kamráda, nevím kdo, ale venku z druhé strany... ho dotyčný vytáhnul ven...
Uslyčel sjem výbuch, byl doslova ohlučující... pak měla přijít tlaková vlna.... a já měl být mrtvý.

Probudil sjem se na nemocničním lehátku se zlámanými žebry, natřikrát zlomenou nohou, vyklooubeným ramenem a otřesem mozku... kamarád ležel naproti mě a zžejmě snídal usoudil sjem podle jogurtu... Jakmile uviděl, že se probírám, tak se doširoka usmál, bylo vidět, že je rád... otočil hlavu směrem ke dveřím a nějak divně zívnul....
Po chvilce přišla zdravotni sestra, ale byla nějaká divná.... jen kolem mě chodila a nic neříkala... Byla mladá a plná energie, ale když se na ěm potom podívala... celá splyhla. Přišla ke mě blíž a nic chvilku nedělala,... vůbec jsem nechápal, a připadal jsme si divně...
Celé to tu bylo nezvyklé, v nemocnici jsem byl jen jednou, a teď mi to přišlo úplně jiné.
Pak mi to dočlo,... když sestřička zaklapala pusou směrem ke mě,... nic. Podíval jsem se na kamaráda a v očích měl hrůzu smutek a všechny nelíbezné pochmurné a smutné pocity, pak začal na sestřčku křičet, ale nevím to přecně,... já jsem totiž neslyše..................

Radujte se z maličkostí a z prostostí, nikdy nevíte,kdy je ztratíte. Můžu si koupit cokoli, ale sluh... ten si nekoupím... (*20. stletí*)
Zase jsem se změnil, a zase jsem si něco uvědomil,...
... že nesnáším změny.

Psala jsem to ve spěchu, tak se omlouvám za gramatické překlepy a chyby ;) snad se vám to líbilo =)

konec šesté kapitoly

17. září 2011 v 20:49 | Peťula |  PEKLO HRDINŮ

Konec kapitola šestá...... 5. část

"Ehm, proč zastavujeme uprostřed kopce?" sledovala jsem ho, jak vystupuje a přechází ho kolem čumáku auta ke mně, otevřel mi dveře a já automaticky vystoupila.
"Pojď," otočil se a šel pomalu asi dvacet metru z kopce na západ. Chvilku jsem ho sledovala a pak vyrazila za ním. Tam se posadil do trávy. Skoro ležel, jen se lokty opíral a sledoval krajinu před sebou.

KAPITOLA ŠESTÁ

6.část

(poprvé trochu románovější úryvek)
Všude byli kopce, žádná civilizace, žádné továrenské komíny, ze kterých by se kouřilo. Už jsme myslela, že žádné takové místo na planetě Zemi neexistuje. Ptáci zpívali - jelikož už delší dobu někteří nelétají do teplých krajů, protože zimu umějí přečkat tady - jsme se cítila jako by bylo jaro. Za horizontem zapadalo slunce a všude byli červánky, "romantika," šeptla jsme si. Opravdu to tu vypadlo úžasně. Vlasy mi lítali, jak foukal lehký vánek do obličeje. V lehkém slunečním svitu nabrali ještě zrzavější barvu, vlnili se všude možně, a já si připadala volná, jako na vrcholku světa, kde na mě nikdo nemůže.
Jediné co to kazilo, byli mé myšlenky.
Co tu ksakru děláme?! Proč mě bere na romantickou projížďku? Sám ví, že spolu nebudeme, on má Ďáblici, tak o co se snaží?! Já se pokouším vyrovnat s faktem, že můj nikdy nebude, copak mi to nemůže jednou taky usnadnit?! Když už nechce vypadat jinak, tak to alespoň nemusí stěžovat ještě tímhle!
Přisedla jsme si k němu a sledovala to, co sledoval on. "Na co

Anděl v těle nepřítele

8. září 2011 v 19:49 | Peťula |  "deníček" blogu
Krátky příběh o sourozenecké lásce.... smrt, život, láska, vraždy...

ANDĚL V TĚLE NEPŘÍTELE
To je moje starší sestra (o 1 a 1/2 roku), se kterou jsem se většinou (dříve pořád, když jsem byli ve extrémní pubertě) hádala. Mlátily jsme se praly, ona žalovala. Měla větší sílu, takže mě většinou zalehla, ale já si z toho, že se dusím, nic nedělala. Ještě k tomu, jsem se tomu smála, tak ona přitlačila, až jsem nemohla dýchat, jen se smát, při vydechování posledního kyslíku z plic (nevím, proč jse mývala záchavty smíchu při bolesti nebo přiblížení se ke smrti). Když jsme to přepískly, tak jsem většinou bulela. Nevím z čeho, když jsem se tomu předtím smála. Možná jsem se smávala tomu, abych vyburcovala sestru, k záchvatu vzteku, kterej už nyní nemá.
Nadávek, kterých jsme od sebe slýchávaly často, bylo kupodivu nadměrné množsví. Nejčastěji jsem si nadávaly do ku**v, p*č, č*z, kr*v, teď mě nenapadá žádná další nadávka, ale bylo toho požehnaně... hádaly jsme se u největších pitomostí, jako například o elektrycký kartáček na zuby (chtěla sjem mít oba dva, a tak jem jí kousla.... do krku... hodně). Teď mě to mrzí, teď mě mrzí všechno, co jsme si udělaly....
Ona.... a můj anděl stražný jsou v podstatě jedna bytost.
Když jsem ve škole měla problémy, tak mi pomáhala, bránila mě, vyhrožovala nebo mlátila lidi, kteří byli mí spolužáci a šikanovali mě. Ve třídě jsem byla sama, o přestávkách jsem chodila do sestřiný třídy a ta jediná, a její kámošky, se semnou bavily. Jakmile jsme se vrátila do své třidy, padaly na mě nadávky, které mě bolely, jako přesně švyhnutý byč. Někdy mě spolužáci (holky, kluci ne, ty měly jiný zájem) mátily, tak jsem se bránila. Když jsme se praly, tak to končilo tím, že nás někdo roztrhl, nebo se blížil učitel. Nevím, proč si na mě zasedly, možná protože jsem byla nevýrazná šedá myš v koutě, lehká kořist. Nedokázala jsem veřejně promluvit, nedokázala jsem mít vlastní názor, byla jsem hodně citlivá a zranitelná. Vpodstatě pravý opak mé sestry.
V jednom čase, jsme se od sebe začaly vzdalovat, ona měla jiné zájmy a já jí nechtěla zatěžovat svýma problémama. Jelikož už mě nebránila tolik, jako dřív, tak si toho spolužáci všimli. A mé školní utrpení se ještě zhoršilo. Ona se starala o nějaké školní a mimoškolní zaležitosti a už jsem se vídali jenom doma, a ona seděla u počítače a pracovala, tak jsem jí nechtěla rušit.
Doma to probýhalo nějak jako: pozdrav, pak nic, a až dobrou noc.
Jednoho dne, to veškole přesáhlo všechyn meze... jak šikanování od spolužákům tak učitelé a známky... spadla jsem skoro na dno, a nevěděla, co mam dělat. Jak mám říct mamce o špatné známce?... nevěděla jsem..... jelikož jsem byla malá a blbá, tak jsem to vyřešila tím, že jsem utekla z domova. Přišla jsem domů, a tam jsem si do batohu zbalyla ponožky, peníze, nějaké jídlo a oblečení. Když jsem odcházela, tak jsem na schodech potkala sestru, ptala se mě, kam jdu a já se slzamy v očích že pryč,.... tak se ptala kam pryč a proč bulim, a já že jdu do prdele. Chytla mě za ruku, a já se jí vyškubla, a odešla, jenom za mnou koukala.... a já utekla. Asi čtyči kilometry od domu, na konci města a na začátku jedné vesnice, jsem se zastavila, protože mi zazvonil mobil, byla to mamka (sestra jí to musela říct, jinak by na to nepřišla). Típla jsem to... pak mi volala pořád, nakonec jsem to vzala a nic neříkala, jen poslouchala, divila jsem se. Neznělo to, že by se zlobila, jen se ptala, proč to dělám, že jí nevadí, že jsem dostala špatnou známku, a že jsem pro ní jen zkalmáním. Chtěla abych se vrátila domů, a ptala se, kam si myslím, že jdu.
(Cestou jsem potkala ženu a zeptala se jí na jednu vesnici asi dvacet kilometrů daleko. Chtěla jsem tam jít pěšky.... za tetou, která mi nahradila babičku - kterou jsme milovala -, když mi umřela.)
Nakonec nevim který z rodiču mě přemluvil. Prostě jsem se vrátila domů.... tam si nevzpomínám, co se dělo...
Jen vím, že sestra brečela, že jsem doma (doufala jsem, že radostí).
Pak se to trochu zlepšilo, vztah se sestrou byl lepší. A možná díky tomu, ještě žiju... ona mě dostala ze dna a zachránila mi doslova život.
Byl večer a já se vrátila ze školy. Byl i čerstvě napadlý sních, který pokrýval celou zem, kam jsem jen dohlédla.
Přišla jsme ze školy a chtěla na počítač, na kterém byla ona.
... měla jsem opravdu špatný den, spolužáci,... nevím co bych měla psát, prostě, ted den se mnou pořádně vymetaly podlahu (metafora... skoro).
Chtěla jsem to říct sestře, ale ona nevypadala, že bude poslouchat (a nechtěla sjem jí rušit), tak jsem poprosila, aby mě na chvilku na ten počítatč taky pustila... začaly jsme se hádat... a já ustoupila, protože jsem věděla, že nevyhraju. Ta hádka byla veliká a hnusná... úplně mě dodělala.
Pokoj jsme měly v podkroví jednoho domu. Měl dvě okna, jedno malinkaté a jedno velké střešní. To velké bylo otevřené aby se vyvětralo.
Šla jsme k oknu a rozhlédla se po noční obloze (baly Zima, takže byla tam jak v pytli), byla krásná... a já pozorovala hvězdy, a přemýšlela, zadali existuje Nebe... rozhodla jsem se, že to zjistím, že nemám co ztratit.
Začala jsem vylézat, přitom jsme omylem kopla do nějaké věci, která spada a vyrušila sestru, zeptala se, co dělám, a já jí neodpověděla. Tušila jsem, že když nebudu dlouho dopovídat, tek že se otočí...
Byla jsem venku, ležela na střeše, na mokrém sněhu, který mě štípal do břicha, a všude kam se dostal. Tentokrát jsem nebrečela... věděla jsem, že tohle je konec....
"Kurva, doprdele, co blbneš?!" uslyšela jsem sestru, spadnutí židle a dupot, jak přebýhala přes pokoj k oknu.
Pustila jsem se,...
ale nestalo se nic.... jak byl napadnutý ten mokrý sníh, tak to po kolmé střeše vůbec nechtělo sjet, ani semnou jako s závažím...
Sestra už se nathovala a chytalamě.... zčala mě přetahávat přes okraj okna a strhla mě spátky do pokojíku, na její postel,přes kterou jsem se dostala na okno.
Ted jsem začala brečet, protože jsem si uvědomila, co pro mě udělala... kdyby se ten sníh přece jen utrhl a spustil dolů ze střechy, tak jí strhnu sebou, zabila bych jí. Propukal jsme v záchvat histerie... ona mě jako starší sestra začala uklidňovat, že se to vyřenší.... po tom, co jsme se nějak uklidnila, jsem jí řekla, co se ve škole děje.
Vyvlila oči... řekla, že takhle to nenechá... a opravdu.
Hned druhý den nakráčela do třídy... vytáhla si největčí z mých "šikanérek" a hrozila jí, že jestli mi ještě jednou něco udělá, tak že jí zpřeláme hnáty a dá jí přes džku, ale aby se z toho jen tak nedostala, tak že bude mít i hezké psychické následky. A aby jí uvěřila, tak jí sestra dala jednoho pořídnýho facáka. Bylo to na chodbě, a učitel nikde nebyl. Ze třídy to taky nikdo neviděl.
Pak ještě sestra vešla do třidy a pokrozila jí... něco, a od té doby jsem měla skoro svatý klid,... občas se ještě něco stalo, ale už to nebylo tak hrozné. Byla jsem jí za všechno vděčná... opravdu.... přirovnání anděla strážného je přesné, i když, ten by asi nemlátil a nevyhrožoval.
Tolikrát mi pomohla..... a já jí tolikrát urazila a nadávala... já jsem pro ni v podstatě nic neudělala. A to mě strašně užírá.
A když jsem jí to jednou řekla, tak mě uklidila slovy: "Od toho starší sourozenci jsou,".... to se mi vrylo do paměti...
Často jsme si stěžovaly, že mladší/starší je v nevýhodě vůči tomuhle tamtomu a tamtomu. Když jsme se hádaly, tak jsme byly většinou už druhý den v pohodě, ale ... ani nás to moc nemrzelo, ale ted, ted jsou to mé noční můry a věci, kterých v životě převelice lituji.
Když jsme doma uklízely, tak jsme se hádaly, kdo je s čím na řadě, a kdo má co dělat.... to mě taky štvalo a vznikaly u toho další hádky a tak...
Teď... to dělám všechno já.... jestli mi to vadí..... ano, vadí mi to hrozně a ubíjí mě to, ale né protože bych byla lína.... ale protože.... už není nikdo, druhý/první,.... kdo by to udělal, nebo mi pomohl.... zůstala jsem na to sama....
Proč?.... stále si tu otázku pokládám od onoho nejděsivějšího/nejhoršího/nejnenáviděnějšího dne.... proč ona, a né já? Ona byla skvělá, chytrá, talentovaná, měla budoucnost, a já..... já jsem měla jenom problémy, já byla problém,který je dělal. Ona byla boží, skvělá, skoro bez chyby, byla a je můj vzor....
Proč? Položila jsem si zase tu otázku. Chci se s ní vyměnit, chci být na jejím místě.... i když, já bych se tam vlastně nedostala....nejsem jako ona, jsem její zápor, jsem její opak, jsem to špatné.... proto bych já šla do Pekla, ne do Nebe, jako ona......
Proč ona, proč né já?!
Nejvíce lituji toho, že jsme to nebyla já, koho... při pomyšlení, co se mé sestře stalo, jsem vlítla do koupelny a začala zvracet... a takhle to bylo pokaždé, každý den, už celou věčnost, od odby co není...
Člověk, kterému na mě nejvíc záleželo je pryč.... a už se na zem nevrátí... už pro mě život neměl cenu...
Protože jsem o pár dní ztratila i rodiče, při autohavárii. Smůla a smrt se do mě prostě zamilovala.
Teď už život tu cenu opravdu absolutně nemě, baly sjem syrota....
Stala se ze mě troska, ale dostala mě z toho sestra, kterou jsem si vyfantazírovala v hlavě.
Od toho starší sourozenci jsou. Zaznělo mi v halvě....
Tenkrát, jsem to měla být já,... kdo měl zemřít... ale ona se za mě vydala, předstírala, že je já.... a zemřela, místo mě.... já mám být mrtvá, už několikrát....
"Ona měla žít," a s těmito slovy jsem probodla srdce dalšího umírajícího čkolvěka....mohla jsem ho nechat trpět....chtěla jsem.... ale ne.... zaryla jsem dýku ještě hlouběji.
Ano, jsem vrah... vrah vrahů mé sestry.
Jsem ďábel a moje sestra je anděl.

kapitola šestá.......5.část

4. září 2011 v 13:34 | Peťula |  PEKLO HRDINŮ

Konec kapitola šestá...... 4. část

Byla jsi úplně normální, žádné schopnosti, nic, úplně normální člověk. Sledovali jsme tě, a pochopili, že je to prášky, které jsi brala, nebo ještě bereš, jak kdy."
"Tak jak to, že mám míň schopností, nežli vy?"

KAPITOLA ŠESTÁ

5.část

"Na to jsme se sami sebe taky ptali, ty jsi vyrůstala jinde, proto jsme se s bratrem shodli na tom, že je to něco v základně, už od dětství, máme jiný život. Jediný, kdo jste jiní než ostatní děcka ze školy, jseš ty a tvůj bratr."
"Myslíš, že o tom ví?" byla jsem si stoprocentně jistá, že neví, hned z několika důvodů. Nikdy se o ničem takovém ani nezmínil- a to že jsme spolu mluvili úplně o všem, jak jsme si hráli, třeba na ty tajné agenty, když jsme byli malý, všechno mi řekl, a v tomhle by neudělal výjimku -. Choval se normálně, žádné výkyvy v sebeovládání, žádné změny nálad. Fyzičku má dobrou hlavně z toho, jak moc sportuje, trénuje a tak, vede několik kroužků sebeobrany. Žádné závislosti jsme si u něj nevšimla. A taky je od malička "alergický".
Vrátila jsem se do minulosti, na noc, ve které jsem se mamce vloupala do pracovny a našla balíček, kde mi neznámý (teď už vím, že to byl Štěpán) píše, ať se už nikdy nestýkám s Vaškem. Tenkrát mi do pokoje přišli rodiče a dali mi injekci, po které jsem ztratila

O tom něco vím

1. září 2011 v 20:02 | Peťula |  "deníček" blogu
Tak to je něco pro mě!
No, příběh, teda jak se to vezme, jestli je myšlen životní, či fantasy.
Pokud chcete nějaký příběh kde jsou podrazy, tajemství, láska, zrada, akce, boje a prostě ty nej. věci z příběhů. Tak tu najdete ode mě dva příběhy, ke kterým stále něco nivého přibývá.
Jeden je XXX a Já (Upřímě se přiznávám, že z tohohle příběhu mám větší radost.)
O dívce a partě ZVLÁŠTNÍCH lidí, o dívčině rodině, která tají ohromné tajemství, kvůli kterému je schopná i zabíjet.