Říjen 2011

Příběh - Elf

28. října 2011 v 21:30 | Peťula |  elfové
Ahoj, napadlo mě, že sem dám k této mýtické bytosti krátký příbě.
Snad se vám bude zamlouvat ;)

ŽLUTÉ OČI


Jednoho rána, ještě předtím než slunce stačilo vysušit rosu na stéblech trávy, malá dívenka vyšla na palouček a tam začala jen tak tanvovat.
Bylo to malé roztomilé dítě, pusobilo jako víla, ale ovšem, víla to nebyla. S rukama roztaženýma se stále točila a lehce skákala sem a tam. Na svých nohách cítila stékající vodu, chladila jí a opečovávala. Takhle si tam tancovala každičké ráno.
Bydlela s babičkou v horách ve staré roubence. Babička jí vychovávala ve světě tajemných bytostí a magie. Sama se jí zabývala, ale nejvíce preferovala bylinky, ze kterůch dělala lečíve masti a podobně.
Malá holčička, nakonec zůstala ležet v trávě a pozorovala krásně modrou oblouhu a páky, které tam občas přeletěli. Strávila tím spoustu času, i když jí to v podstatě nic nepřineslo, až na duševní klid a vyrovnanost. Vždy se s úsměvem vracela přes les k babičce. cestou jí sbírala bylinky a bobule, které si myslela, že by její babička mohla potřebovat. V tomhle světě si libovala a nikdy jí nenapadlo, že by ho mohla nějak opustit, ať už jakýmkoli

Rudý déšť na vodní hladině

24. října 2011 v 19:06 | Peťula |  "deníček" blogu
Ahoj, hezký podvečer nebo večer.
Nejsem typ člověka, co vám bude popisovat co je déšť, nebo jak vzniká. Budu vám vyprávět příběh, který mě teď zrovna napadne, teď ještě ani nevím jaký nebo očem, ale přibližně to bude stylem depresivní a krapet strašidelný. Nebo se o to alespoň budu snažit.

Všude foukal vítr, který sebou přinášel pocit zoufalství a beznaděje. Listí šustilo a padalo ze stromů a přitoum tiše spívalo svoji poslední píseň. Noční obloha byla černá a hvězdy jasně svítily. Měsíc byl v novu a tak jediné z čeho nad neobydlenou krajinou svítilo, byly hvězdy.
Bylo těsně po půlnoci a ozvalo se zoufalé a bolestivé zavytí divé zvěře, na nějakém blízkem kopci.
Srnka ležící pod stromem se svým mládětem se okamžitě rozběhli směrem na Západ. Ale tak jako každému zvířeti, i samotné dívé zvěři, byla dnešní noc nebezpečnou. Noční predátor je dostihl dřív, než se stačili někde ukrýt.
Jako s divou zvěří, kterou skolil před několika okamžiky, i s touto rodinkou zacházel bezcitně a bez slitování. Nikdy své oběti nepozřel, zlámal jim kosti a jako by to nestačilo, proukousnul zvěř na několika místech tak, aby jim ještě tekla krev. A s jiskrou v očích sledoval, jak je opuští život.
Všechno se to stávalo v Zakázené oblasti, která patřívala rodině Rain. Nechali oblast obehnat plotem, a nikdo do ní nesměl. Jediné co v ní zůstávalo byla zvířata, ale jak to tak vypadalo, brzo už tam nebudou ani oni.
Predátor celý od krve vycítil další kořist a vydal se po její stopě.
Na místě zůstala ležet mrtvola staré srny a vedle ní umírající mládě. Tak jako všechny zdechliny i tyto příjdou vniveč, protože po dnešní noci už nezlůstane nikdo, kdo by je pozřel. Mládě se s kvikáním a růdým zbarvením srstí odpotácelo k matce a položilo si hlavu na její roztrhané hrdlo a naposledy vydechlo.
Ve větru bylo cítit něco dašího, něco odpudivého a hnusného, byla to smrt, i když jenom zvířete.
Smrt.
Strach.
A krev.
V Zakázané oblasti nebyl nikdo, jen on, Predátor. Po své poslední dnešni oběti se vydal k malému dřívě křišťálově modrému jezírku. Dnes bylo temě černé a když se na to koukalo z blízka, byly tam odstíny rudé. Predátor došel na vyvýšený pahorek hned nad jezírkem a jako každou noc skočil do něj. Ozvalo se dopadnutí na hladinu, pak už jen jak vlny šplouchají o břeh. Všchno to doprovázely rudé kapičky dopadající v nejbližším okolí na zem a vodní hladinu samotného rudě zbarveného jezírka.
Celou noc už se v zakázané oblasti neozvalo ani zahoukání sovy ani tiché kroky zvěře. Bylo slyšet jen ticho.
Ráno, když začalo vycházet slunce, se vodní hladina zavlnila, ač v ní nebyl žádný živý tvor ani vítr s ní nepohnul. I tak se změnila. Uprostřed kulatého jezírka začala vylézat malá hlava. Ještě to stvoření nebylo ani v půlce cesty ke břehu a už to šlo po hladině. Tam kde to došláplo se dělaly kruhy, které působily stejně tak jako jejich stvořitel... mrtvě.
Suchou nohou na krvavou zem došlápla malá tříletá hočička a slunce vycházející za její hlavou jí udělalo ďábelský stín.

Je to divné, ale psala jsem, co mě zrovna napadlo... asi se vám to nelíbí, nedivím se ;)

kapitola sedmá....... 2.část

23. října 2011 v 16:37 | Peťula |  PEKLO HRDINŮ

konec kapitola sedmá....... 1.část

Naše pohledy se střetly a já ucítila, že myslí na to samé. Bylo vidět, že má namířeno přímo pro tác, aby si vzal jídlo, ale jakmile mě uviděl, tak to změnil. A vyrazil za námi… Zmizel, protože jsme vešli do dveří.

KAPITOLA SEDMÁ

2.část

Sledovala jsem Am, jak jde rovnou chodbou někam - zase - do nekonečna, nebyl vidět žádný konec chodby, jen občas nějaké odbočky, málo kdy dveře. Slyšela jsem kroky. Už je blízko. Ucítila jsem ruku na svém rameni, pod jeho dotekem mi vzplálo celé tělo. Rozbušilo se mi srdce a zrychlil dech.
"Kam, tak pádíte, ještě máme čas," otočila jsem se na něj a uviděla zářivý úsměv. Jako vždy jsem se topila v jeho očích. Srovnal se mnou krok.
"Mam práci," řekla bezvýrazně Am.
Byl tak dokonalý, černé tričko na tělo mu absolutně seklo, obepínalo jeho božskou postavu. Maskáčové tříčtvrteční kalhoty dokonalý dojem nijak nezpochybňovali. Pokud si představujete moderního hrdinu, idola, boha, aj. tak ten stál právě vedle mě.
Ruka, kterou mi předtím položil na rameno, sjížděla dolů po mé holé kůži a všude, kde se dotýkal, mě příjemně svrběla kůže. Chytnul mě za ruku a propletl si se mnou prsty - rozhodně bych se s ním chtěla držet za ruku a tak, ale tady to nesmí nikdo zjistit - okamžitě jsem se mu vysmekla a udiveně na něj zírala. Už jsem otvírala pusu s otázkou…
Byl klidný. "Neboj, tohle je jediný místo na celé zdejší základně, kde nejsou kamery ani nic."
"Jak to?" podivila jsem se, myslela jsem, že tu je každý milimetr čtvereční monitorovaný.
"Zbytečnost, odsud se nedá nikam utýct, leda tak do jídelny, nebo do hlavního sálu základny základky," usmál se a vlepil mi pusu na tvář.
Byla jsem absolutně mimo, držíme se za ruku, dal mi pusu, je tu Am… nikdo nás nevidí.
Am!
Nenechala na sebe dlouho čekat, "nechte si to cukrování na doma, nebo prostě jinam," ani se neotočila, řekla to bez emocí, ale co, je tu on a jsme tu já.
"Ale no tak, neříkej, že kdybys tu byla ty a

Špačci...

10. října 2011 v 20:18 | Peťula |  "deníček" blogu
Proč špačci, protože většina mých pastelek tak vypadá, stále je ořezávám....
Dřív to tak nebylo, to jsem je ořezávala co nejmíň, a když je někdo ořezával do špičky, tak jsem to považovala za barbarství.
Pastelky jsou nejrůznějších baren a velikstí i způsobem konstrukce.
Jsou dlouhé a tlusté. Krátké a tenké. S dřevem i bez dřeva (já mám od KON-I-NOOR, nebo jaks e to píše, které jsou bez dřeva a jedny staré tlusté se dřevem, ale ty už od nich njsou). Pak jsem mívala tříhrané tlusté, ale ty jsem dala sestře, ať taky nějaké má).
crazzy picture

Dále chci říct, že je dobrý je používat na úpravu sešitů, protože se vám z nich pak lépe čte (/horčí slovo: učí), nekecám, je to pak lépší ve fotografické paměti a pomáhá to.

To je asi všechno...

kapitola sedmá....... 1.část

10. října 2011 v 20:01 | Peťula |  PEKLO HRDINŮ

KAPITOLA SEDMÁ

1.část

Byl jen pár centimetrů od mého obličeje a já nemyslela reálně. Chápala jsem co, se chystá udělat, ale nechápala jsem, jak to je možné. Viděla jsme jeho oči a ty své pomalu zavřela stejně jako on. Celé tělo mi hořelo a já věděla, že z toho co cítím, už se nikdy nevyhrabu. Kde se tohle vzalo? Srdce mi bušilo, mozek nepracoval, vnímal jen jeho a jeho rty.
Líbali jsme se a nevnímali nic jiného než nás dva. Cítila jsem jeho ruce, jak mi jezdí po těle a tam kde se dotýkají je věčný žár. Rukama jsem mu jezdila po zádech a občas zajela pod triko nebo do vlasů jako on mě. Tisknuli jsme se k sobě, jak nejvíc to šlo, ale stejně to nestačilo, nemohli jsme se sebe nabažit. Rty mi sjel ke krku, na klíční kost a já si přála, abychom spolu mohli být věčně. Mohla to být věčnost, co jsme se tam líbali… ale bohužel nebyla.
Jako vždy to někdo musel zkazit a jako obvykle se toho ujaly hodinky. Protentokrát ale byly moje. Podívala jsme se na čas - on mě políbil na krk - a zaklela jsem.
"Co se děje?" zeptal se něžně.
"Poslední

Elektřina?? Jaká...

6. října 2011 v 20:53 | Dituš |  "deníček" blogu
Život bez elektřiny?... První co mě po přečtení tohoto titulu napadlo bylo život bez... no nevim jak bych to měla správně pojmenovat... doufám že pochopíte když napíšu "erotické elektřiny"
Je to divný, zrovna dneska sem se to snažila Pétě vysvětlit že to je pro mě nesmírně důležitá věc a když prostě nějaká ta "jiskřička" nepřeběhne, tak to pro mě nemá snad žádný význam... Teď mě tak napadá kolikaletý lidi sem vlastně choděj... :D no to je jedno...
Nejlepší pocit pro mě je, když se dostanu do takovýho stavu kdy se úplně přestanu ovládat... ;P Je to něco jako výbuch.... A snad sem nikdy nic lepšího nezažila... Sice na to je potřeba hodně energie ale zároveň si připadám jako kdyby mě někdo zrovna dobyl... PROSTĚ ÚŽASNÝ...
Je to těžký popisovat, ne snad protože bych se za to styděla, ale protože je to tak úžasná věc,která nejde popsat... To co jsem teďka psala mi vlastně nedává žádný smysl,ale já to nějakým způsobem chápu... Je těžké to vysvětlovat... Kdo to zažil tak doufám že ví o čem jsem tu psala a aspoň trošku jsem mu to připoměla... Ko nezažil tak tento článek nejspíš nepochopil... V tomto případě doufám, že až to zažije tak si na tento článek vzpomene a pochopí to co jsem teď, sice trochu zamotaně, napsala ;))