Listopad 2011

Tajemství komentátorům

17. listopadu 2011 v 11:45 | Peťula
Ahoj, jenom chci povědět, že když někdo komentuje články a dává si pokaždé jinou přezdívku (aby nebylo poznat, kdo to je), tak se to dá jednoduše zjistit, protože nám (co máme blog, který komentujete) může ukázat "taková čísílka" která nám řeknou, za jakého PC, to bylo posláno. => Takže když se písmena sejdou stejná, tak to je ze stejného PC.
Do podrobností nebudu zacházet =)

Den od dne

13. listopadu 2011 v 17:51 | Peťula |  "deníček" blogu
Co je nemožné? To že slavný člověk, člen jedné boží kapely, je v pohodě, není nafrněný a dá se s ním skvěle kecat. (Fakt, to se mě a zbytku přátel stalo u baru, že jsme se s ním zakecali. Byla s ním prdel =D )
A co dalšího? To, že když máte deset korun, a koupíte si lízátko za 7 Kč,.... tak vám zbydou 3 kačky za které si už nemůžete nic koupit. (Nestalo se mi. =D )

Tak fajn, na nynější téma mě nice nenapadá, stejně jako poslední dobou. Starám se jen o nějaké plány a na nic jiného nemyslím a když příjdu sem, tak mám dutou palici a jsem skoro bez fantazije.... TO JE PRO MĚ NEMOŽNÉ!
Fantazie byla mou nejsilnější stránkou a vždycky jsem jí měla nadbytek, a teď,.... teď mi schází.
To je nemožné.

A co je ještě nemožné?
NEJVÍC NEMOŽNÉ JE TO, JAK SE LIDI NAVZÁJEM PONIŽUJÍ! To je dětinské, nesmyslné a především trapné! A už mě to pěkně sere, protože v "partách" (třídy, práce, atd.) se každej snaží dostat na vrchol žebříku, odkud bude mít nad ostatními přehled. Ale přitom je úplně zbytečný cestou nahoru ponižovat, zesměšňovat a plánovat podrazy, i všechyn ostatní debility. Nahoru se dá dostat i tou příjemnější milejší a hlevně lidštější cestou.

No a to je všechno, protože nevím. Prostě nevím.

Chci pryč!!!

5. listopadu 2011 v 21:10 | Peťula |  "deníček" blogu
No, tak tu máme další téma týdne, a další příběh.

U potoka roste Jetel!
Jednoho rána jsem se vzbudil a rozhlídl se po svém pokoji. Nic mě nepřekvapilo, až na rozlitý pití na stole a oblečení všude možně. Snažil jsem si vzpomenout, co jsem to vlastně včera všechno vyváděl. Vzpomenul jsme si na bar, kámoše, pár spolužáku a spolužaček, partičku krásných slečen, a jak je zveme na panáky. Tancování, a cesu domů s bratránkem...
Vykopal jsem se z postele a hlava mě bolela natolik, že jsem si myslel, že nedojdu ani do koupelny. Dokázala jsem to, šáhl jsem po kartáčku na zuby a přitom schodil kelímek s pastou. Ucítil jsme bolest v zádech, když jsem se shýbal, abych to dal na původn místo. Když jsem se zase narovnal, tak jsme uviděl ten zjev v zrcadle. Jo byl jsme to já, jako vždycky havraní vlasy všude možně propíchlý ret a studánkový oči, no prostě psycho. a ještě to zdobyla jedna věc,... krásvej velkej fialovej moncl. "Kde jsem k němu přišel, krucinál?" začal jsem si monokl lehce ohmatávat, ale bolelo to jako čert, tak jsme to raději nechal. Oko bylo podlité krví a když jsme zavřel to zdravé, tak jsem vyděl rozmazaně, "do prdele!" zanadával jsem. "S tímhle mám jít do školy?"

Tajemný přívěšek

3. listopadu 2011 v 18:27 | Pája |  Jednorázové minutky
TROJÍ OSUD
"Proč se musíme zrovna teď stěhovat?! To už je asi po pátý", zazněl hlas ze zadního sedadla auta, "a zrovna jsem si našla ve škole nový kamarádky,…chjo… proč já!?" ten hlas patřil jedné dívce ve věku čtrnácti let. Zítra má své patnácté narozeniny. Mamka ji odpověděla: "protože musíme."
Když přijeli na místo, kde by měla strávit zbytek svého dětství, docela se jí tam i líbilo. Byl to starý, ale přesto pěkně vypadající dům s verandou. Uvnitř bylo schodiště, které bylo ze dřeva. Její pokoj byl úplně nahoře v zadu na jižní straně s balkonem.
První den v nové škole poznala dvě, jí chováním podobné, holky. Chodily spolu do třídy. Když přišla domů, už tam čekalo celé její příbuzenstvo. Dostávala dárky a jeden ji velmi zaujal. Byl to obroušený křišťál na provázku, do tvaru slzy. Byl od jejích rodičů. Vzala si ho na krk a pořád si ho prohlížela. Den po oslavě šla opět do školy a už se těšila, jak ukáže ten dárek kamarádkám, ale oni ho měli také. Stejný tvar a velikost. Všechny tři se shodly, že tu věc dostaly k narozeninám. Přišlo jim to divné a tak se domluvily, že se na to zeptají rodičů.
Když přišla domů, mamka z kuchyně na ni volala: "Pojď sem, potřebujeme si s tebou promluvit," když tam přišla, začala: "víš… jaks dostala ten křišťál… to nám dali v…" zarazila se.
"V čem? Mluv!" skočila jsem jí do řeči.
"V adoptivním ústavu a řekli nám, že máš i dvě sestry, které tento přívěšek dostanou také k patnáctým narozeninám. Prý si to přála vaše matka, než umřela, abyste se, až budete starší, jako v tomto případě poznali a věděli, že v jednotě je síla.